Včerejší bouře je pryč. Jsem rád, že jsem dostal možnost se přes noc schovat ve sprchách jachtařského a kajakářského klubu. Staré centrum Gallipoli, které se rozkládá na ostrově a dříve bylo spojeno s pevninou pouze mostem, dnes spíše působí jako výběžek pevniny. Alespoň z hladiny moře tento dojem vytváří dlouhé kamenné a betonové vlnolamy. Skoro by se dalo říci, že je dnes Gallipoli ostrovem uprostřed přístavů nejrůznějších velikostí a tvarů, sloužících k různým účelům.
Mezi bójkami se pádluje celkem příjemně. Nejen že se tak mnohem lépe udržuje směr, ale také se je na co dívat. I když uznávám, že bych se raději díval na ryby pode mnou namísto sítí, díky kterým zde téměř žádné ryby nejsou. Zvláště pak v místní průzračné a modré vodě, kterou se brzo nebude moci pyšnit třeba ani Karibik.
Všude kolem je pobřeží skalnaté a mořem opracované do nepřekonatelné bariéry, ostré jako břitva. Právě z toho důvodu věnuji pozornost relativně malému zářezu v pobřeží, který pravděpodobně vyhloubila nějaká řeka. I reliéf okolních kopců této mé teorii nasvědčuje. Taková maličká zátoka ve skalnatém podloží by mohla končit pláží, na kterou řeka snad přinesla dostatek naplaveného materiálu, aby vznikla pláž. Borovicový les na okolních svazích je něco, co lahodí mému oku. Přece jen vzrostlých stromů je na pobřeží pomálu a hustého lesa ještě méně. Naposledy jsem takové lesnaté svahy viděl před více jak rokem v Řecku.
Čím jsem blíže útesům, tím na nich začínám rozpoznávat více lidí. To vnímám jako další signál, napovídající, že je nedaleko pláž. Jinak by všichni ti lidé neměli důvod vážit dlouhou cestu pěšky na útesy, ze kterých se nemohou ani vykoupat. Jakmile vpluji mezi skaliska, rozevřená jako ohromný chřtán nějakého draka, začnu rozpoznávat na jeho konci malou pláž. Není sice písčitá, je poseta kameny, ale alespoň jsou oblé a vytáhnout na ně kajak by se mi mohlo podařit bez jeho poškození.
Tyhle momenty mi připadají vždy jako přistání na měsíci. S tím rozdílem, že tam by na vás asi nekoukaly desítky tvorů, nechápající, ze které neznámé planety jste právě přiletěli. Všude kolem lidé v plavkách, nebo i bez nich, mající s sebou pouze ručník a nějakou placatou věc, skrze kterou se na vás většina z nich dívá. Mezi tyto spoře oděné tvory přistane šestimetrové plavidlo, které většina z nich ještě neviděla takto zblízka. Z něj pak vystoupí někdo ve skafandru. Dobrá, tak ne přímo ve skafandru, ale občas si tak opravdu připadám, když ze sebe sundavám neopren, čepici, bundu a postupně odhazuji vrstvu po vrstvě a pomalu se proměňuji na někoho jim podobného. Často ale jen do momentu, než si z kajaku vytáhnu suché oblečení, opět se obleču a jdu se na rozdíl od ostatních schovat do stínu.
Mám téměř půl dne před sebou, a tak se toto místo vydávám prozkoumat. Točím pár záběrů dronem, fotím a po jídle usedám ke stolu, abych si užil jeho komfortu a napsal pár řádků o své cestě. V práci mne zastaví až nízký stav baterií. Není zde signál, a tak si nemohu zkontrolovat počasí ani pobřeží, které mám před sebou. Proto poslední energii uloženou v bateriích nechávám pro telefon. Budu ho potřebovat, až odpluji dostatečně daleko od pobřeží, aby se k němu dostal signál z nějakého vzdálenějšího vysílače. To ale může nastat až zítra, nebo dokonce i za několik dní.
Na pláži se setkávám hned s několika pro mne velice zajímavými lidmi. Cítím, že osudy mnohých mi nepřísluší zveřejňovat. Přece jen vydali se na toto vzdálené místo, aby zde nalezli klid. Mezi těmito setkáními a velice příjemnými rozhovory mě ale jeden donutí zamyslet se mnohem intenzivněji a mnohem hlouběji. Setkávám se zde se ženou, vyrábějící přímo na tomto místě šperky. Energie, kterou z ní cítím, je pro mne tak intenzivní a čitelná, že se s ní dávám brzy do řeči. Nabízím jí kávu, kterou se chystám vařit. Rychle se přátelíme i proto, že cítíme, jak nás pojí mnoho prožitků. Ať už to jsou zkušenosti z Indie, zážitky z životní poutě, nebo zkušenosti, které se dají slovem pouze opsat, nikoli ale popsat.
Nakonec společně sedíme dlouho do noci a hovoříme o životních zkušenostech. O cestě, která nás zavedla na toto místo ve stejný čas. Hovoříme o rodině, i o dětech. Sdílíme naše zkušenosti a to, co jsme sami jako děti potřebovali od rodičů a co nám opravdu poskytli. S porozuměním jsme odkryli náš vlastní význam slova rodina. Byl a stále to pro mne je velice hluboký rozhovor. Zvláště okamžik, kdy jsme otevřeli téma kořenů, které v rodině vnímáme. Také pak to, co děti podle nás vede ve stopách jejich rodičů a naopak, co je podněcuje rodiče nenásledovat. Myslím si, že může být mnoho různých odpovědí. Jedna z nich, alespoň pro mne, zní láska. V momentu našeho společného rozhovoru i společného mlčení, láska byla to, co jsem vnímal jako kořeny, ze kterých rodina vyrůstá, které ji drží, i které ji zrcadlí. Při psaní těchto řádků si znovu uvědomuji, na kolik jsem tím otevřel mou vlastní zkušenost. Já v tom rozhovoru některé odpovědi našel. A necítím potřebu je vypisovat. Nechám tedy otázky jen vyřčené bez odpovědí. Už jen otevřít je mne obohatilo o poznání svých dalších niterných zákoutí.
Děkuji za setkání.
Děkuji za svou rodinu.
Děkuji za lásku a kořeny.
Jeden komentář
Hodně dalších inspirativních setkání, málo ztrát, přírodu tak krutou, aby se to dalo přežít a další krásné fotky, okamžiky, zážitky, usebrání, tohle přeji do roku 2018 z celého srdce