Po několika letech na cestách, napsal můj Italský přítel, který cestoval z Itálie do Číny se svým skládacím kolem, “Mami jsem v pořádku”. Tenkrát mě tento jeho příspěvek kdesi na Facebooku dojal a dlouho jsem byl fascinován, kolik emocí se dá schovat do pouhých čtyř slov.

Já se pro změnu nacházím se svým kajakem na jihu Itálie. Přehoupl jsem se právě přes pomyslnou špičku italské boty a na horizontu se začíná rýsovat Sicílie. Zcela jedinečnou siluetu jí zajišťuje Etna. Nutkání zastavit, abych tento pohled dostatečně vstřebal, se stupňuje. Podmínky mám příznivé, a tak si pro zastavení vyhlížím nedaleký bar. Z terasy, která je účelně situovaná na západ, mohu tuto úchvatnou podívanou pozorovat doslova jako na dlani.

Přemýšlím, co mě to vlastně tolik fascinuje při pohledu na sopku, ze které vítr pomalu odnáší kouř daleko nad otevřené moře. Viděl jsem toho již mnoho, minimálně dost na to, abych si dokázal sám odpovědět, že nyní to nebude jen tato scenérie, co mi tak rozbušilo srdce. Přeci jen jsem za poslední čtyři roky navštívil 17 států, v některých žil i více jak půl roku. Žil jsem v Evropě, ale také v Asii a v Africe. Těch míst byla celá řada, ale zážitků a zkušeností nesrovnatelně více. Všechna ta potápění pod hladinu moře, hrátky s delfíny, objevování zázraků a lidských schopností, plachtění na jachtách, pozorování polárních září, setkání s lidskou dobrotou i možnost vyvrátit pro sebe snad stovky předsudků, které jsem si nevědomky se svým souhlasem přijal do života jako takzvanou “obecnou pravdu”.

Všechny tyto zkušenosti i silná intuice mě teď vedou k tomu, abych zpomalil. Něco tu nemám přehlédnout, něco se právě naplnilo a visí ve vzduchu a já dostávám příležitost to pochopit. Většinou, když taková situace nastane, pomáhám si činností, která u mě funguje už dlouho. Je prostá… Jednoduše se zastavím, dám si kávu a mlčky pozoruji, jak se realita kolem mě odehrává. Nechci nikoho nabádat ke konzumaci kávy, ani k ničemu jinému. Jistě by stejně fungovalo i prosté a disciplinované zastavení se nebo samotná meditace. Já mám ale kávu rád, tak jsem z příjemné činnosti udělal i příjemný rituál.

Sedím tedy v tichosti a při pohledu na Etnu si uvědomuji, že navštívit právě toto místo patřilo mezi má dávno vyslovená přání. Tím dávno vyslovená myslím vyslovená ještě dříve, než jsem se na tuto cestu vydal. No a výrazem přání, tak tím mám na mysli činnost, která byla dříve každodenní součástí života lidí. Jen v dnešní době spěchu a častého neVĚDOMÍ, jsem si všiml, že je tato činnost brána často až nadPŘIROZENĚ. No je ale na každém, co a jak chce vnímat, a tedy i nakolik se chce vzdalovat, a nebo navracet ke svému přiROZENU. Občas si také pokládám otázku, jak se to stalo, že se lidem podařilo obrátit spoustu pojmů naruby. Jako třeba přiROZENOST (kterou jsme obdarováni již při narození) a kterou pozorujeme u dětí, tak často nazýváme zázrakem, a nePŘIROZENÉMU životnímu stylu a přístupu k planetě říkáme zcela “normální” stav.

No, vrátím se ale zpět myšlenkami ke své kávě, úchvatnému výhledu a splněným přáním. Přeci jen je krásné mít možnost se podělit o prožitky a zkušenosti, které ke mně během této cesty přichází. Ona samotná přání, dovednost si je vůbec správně přát, ale i nechat přání se naplnit, to celé je velké téma. Téma, které i dnes není pro mě snadné s lehkostí formulovat a už vůbec ho veřejně prezentovat. Přesto se pokusím popsat alespoň ta má vyplněná přání. To je totiž právě to, co nyní cítím se vznášet ve vzduchu, sám si potřebuji uvědomit, co vše se mi vlastně splnilo a za co s pokorou poděkovat.

Mé myšlenky se nyní ubírají právě k těm splněným přáním, která jsem vyslovil už před vyplutím. Během samotné cesty jsem si samozřejmě také přál, ale to již s větší zkušeností a porozuměním, co cesta obnáší. Díky tomu jsem dokázal svá přání lépe formulovat a ta se pak plnila třeba i v řádu hodin. V tom je právě ten háček, nebo kouzlo. Správná formulace. Proto těch několik přání, která jsem formuloval ještě před vyplutím, se nevyplňovala během hodin, dnů nebo měsíců, ale trvalo to rovnou celé roky.

To je ta silná emoce, která mne zde zastavila. Pomalu se mi začíná vyjasňovat. Za poslední půl rok se mi vyplnilo mnoho velkých přání. Nyní je ale důležitější, kolik a jaká. A byla to právě ta přání, na která jsem čekal více jak čtyři roky. Začíná mi docházet, že se mi splnila i ta nejniternější. Ten můj pomyslný seznam se jednoduše za poslední půl rok celý vyplnil. Vlastně to není přesná formulace. Až na jedno jediné přání se mi vyplnila všechna, která jsem si přál před vyplutím. Tahle skutečnost je opravdu emotivní a konečně plně chápu, co si zde mám uvědomit. Přání, které se mi vyplnilo právě nyní, znělo doplout do jižní Itálie, kde jsem nikdy předtím nebyl, mít možnost osobně poznat, jak na mě bude působit a vidět na vlastní oči Etnu.

Konečně chápu, proč se mi některá nová přání i přes správnou formulaci neplní. Prostě proto, že tato cesta má na svém seznamu ještě jedno. To poslední, stále nesplněné a v tuto chvíli neuvěřitelně vzdálené přání. Proč neuvěřitelně vzdálené? Proto, že jsem si přál vrátit se zpět do Prahy, přál jsem si se vrátit do Prahy ze severu z Hamburku proti proudu Labe. No a já se nacházím na opačné straně Evropy a od Hamburku mne dělí tisíce kilometrů.

Nyní pro mě psaní začíná být ještě složitější. Zformulovat emoce, které v sobě nese skutečnost, jak nelehká to někdy byla cesta a kolik jsem toho za poslední roky prožil, to je nesnadné. Vědomí, že mě od Prahy dělí téměř čtyři roky zážitků a zkušeností, krásných i náročných, ale hlavně doprovázených spoustou naplňených přání. A nyní tam už je jen jedno přání, všechna nová jsem si umístil časově až za toto poslední. Dává to smysl? Zkrátka, přeji si žít na jachtě, přeji si lidem předat své zkušenosti osobně, přeji si skromné zázemí v České republice a tak dále. To vše je krásné, ale dělí mě od toho ten Hamburk, to Labe proti proudu, ta má touha se zkusit do Prahy vrátit ze severu.

Pokládám si tedy otázku, co vše mě dělí od možnosti naplnit své přání? Jsou to další čtyři roky na cestě? Nebo to bude ještě více? Bude mě další cesta naplňovat štěstím a přinášet mi radost, když nebudu moci s napětím očekávat, kdy a kde se mi splní další z mých přání? Mám si nějaká vymyslet, jen aby tam byla? Nebo si snad mám to jedno přání odpustit, když se mi všechna ostatní splnila? Hlavou mi začínají běžet desítky dalších otázek a stovky různých kombinací.

Sám sebe musím zastavit a vrátit se do reality. Vždyť mám zkušenost, že se mi přání plní přesně v ten okamžik, kdy přestanu vymýšlet, jak se vyplnit mají. Dobře přece vím, že se přání nakonec zrealizují úplně jinou cestou, o které mě nenapadalo ani přemýšlet, že vůbec existuje. Přitom mám zkušenost, že je to pokaždé ta nejlepší a nejrychlejší realizace. Ta, která se mi ukáže sama.

Tedy zpět do reality a po pravdě si přiznat, co mě skutečně dělí od Hamburku? Je to asi 2500 kilometrů. To je realita, co mě od Hamburku dělí. Takže otázka zní, jak se tam dostanu s šestimetrovým kajakem? Variant je jistě mnoho, ale jde jen o to, která z nich mě bez přemýšlení naplňuje radostí. Tohle přiznání pro mě není lehké. Musím při tom totiž naslouchat svému srdci a ne okolí, které je mnohem hlasitější a má vždy nekonečně mnoho názorů, jak by to právě mé srdce mělo cítit.

Tedy ano.

“Mami, jsem na cestě domů!” Jen si ještě po cestě vyzvednu své přání v Hamburku. Nevím zatím zcela přesně, jak se domů dostanu. Mám totiž před sebou 1000 kilometrů moře, Alpy, 1500 kilometrů Evropy, pak ten Hamburk a 850 kilometrů proti proudu do Prahy. Samozřejmě to teď píšu s úsměvem a lehkou ironií. Ve skutečnosti to je ohromná vzdálenost. Zlehčuji to, ale jen proto, že ze mě právě spadla velká tíha. Dopřál jsem si totiž se rozhodnout podle toho, co cítím já sám. To je vždy osvobozující pocit.

Co tedy dál? No asi mě teď čeká se přemístit nějak na sever Itálie, asi také budu muset sehnat kolo a zapřáhnout za něj kajak, nebo jít pěšky. Asi přetlačit Alpy a dotáhnout ten kajak přes Evropu do Hamburku. Píšu “ASI”… To proto, že ta nejlepší varianta se přede mnou poskládá sama. Důležité je mít směr a tím se vydat. A já mám směr jasný. Vede mě mé srdce. Jsem si jistý, že to bude stát za to.