Včerejší bouře je pryč. Jsem rád, že jsem dostal možnost se přes noc schovat ve sprchách jachtařského a kajakářského klubu. Staré centrum Gallipoli, které se rozkládá na ostrově a dříve bylo spojeno s pevninou pouze mostem, dnes spíše působí jako výběžek pevniny. Alespoň z hladiny moře tento dojem vytváří dlouhé kamenné a betonové vlnolamy. Skoro by se dalo říci, že je dnes Gallipoli ostrovem uprostřed přístavů nejrůznějších velikostí a tvarů, sloužících k různým účelům.

Dnes mi pro změnu příroda ukazuje zcela jinou tvář. Hladina moře je klidná a po vlnách, tornádech na obzoru, nebo dešti ani památka. Díky tomu se rychle vzdaluji od pobřeží. Míjím pár malých rybářských člunů, na kterých si rybáři snaží vynahradit urputným lovem včerejší nevoli počasí, a tedy nemožnost vyplout na moře. Proplétám se mezi bójkami, pod kterými visí sítě nebo jiné nástrahy rybářů a držím si tak bezpečný odstup od velkých lodí, které se k bójkám nepřibližují. Podmínky jsou dnes ideální. Vydal jsem se tedy dál od břehu a zkrátil si tak několikakilometrový záliv, který bych jinak kopíroval.

Mezi bójkami se pádluje celkem příjemně. Nejen že se tak mnohem lépe udržuje směr, ale také se je na co dívat. I když uznávám, že bych se raději díval na ryby pode mnou namísto sítí, díky kterým zde téměř žádné ryby nejsou. Zvláště pak v místní průzračné a modré vodě, kterou se brzo nebude moci pyšnit třeba ani Karibik.

Silueta Gallipoli z otevřeného moře dostává zcela jiný rozměr. Čas od času se otáčím, abych se tou nádherou pokochal a také si zkontroloval, zda nemíří mým směrem nějaká loď. Zvláště pak si hlídám lodě z vojenského přístavu a lodě pobřežní policie. Toho, že jsem od pobřeží mnohem dál, než je legální, jsem si vědom. A proto jsem mnohem více obezřetný i přesto, že mám tuto situaci po bezpečnostní stránce zcela pod kontrolou. Mám namířeno ke středověké strážní věži, která se tyčí vysoko na kopci, a je tím pádem pro mne ideálním navigačním bodem.

V momentu, kdy se přiblížim opět ke břehu na druhé straně zálivu, provoz malých rybářských člunů houstne. Tyhle čluny nejsou delší, než můj kajak. Ovšem nemohu je podceňovat. Často je řídí kapitán a rybář v jedné osobě, který se více, než okolnímu provozu, věnuje lovu. Z toho důvodu musím občas řešit matematické a fyzikální rovnice hned o několika proměnných, abych předešel koliznímu kurzu. A to ještě dříve, než si mě rybář zvládne povšimnout.

Všude kolem je pobřeží skalnaté a mořem opracované do nepřekonatelné bariéry, ostré jako břitva. Právě z toho důvodu věnuji pozornost relativně malému zářezu v pobřeží, který pravděpodobně vyhloubila nějaká řeka. I reliéf okolních kopců této mé teorii nasvědčuje. Taková maličká zátoka ve skalnatém podloží by mohla končit pláží, na kterou řeka snad přinesla dostatek naplaveného materiálu, aby vznikla pláž. Borovicový les na okolních svazích je něco, co lahodí mému oku. Přece jen vzrostlých stromů je na pobřeží pomálu a hustého lesa ještě méně. Naposledy jsem takové lesnaté svahy viděl před více jak rokem v Řecku.

Pomalu se přibližuji a připravuji se na variantu zastavit, bude li to možné. Přece jen je kolem poledne a rád bych si uvařil a protáhl se. Poslední měsíce mám peněz poskromnu a mohu si k jídlu tedy kupovat jen rýži. Tu je nutné uvařit a díky tomu jsem nucen na každé jídlo zastavit a vybalit vše k vaření potřebné. Dříve jsem jídlo během dne řešil docela jinak. Měl jsem většinou po ruce nějaké ovoce, nebo po kapsách nějaké oříšky, ale to je teď jednoduše mimo můj rozpočet.

Čím jsem blíže útesům, tím na nich začínám rozpoznávat více lidí. To vnímám jako další signál, napovídající, že je nedaleko pláž. Jinak by všichni ti lidé neměli důvod vážit dlouhou cestu pěšky na útesy, ze kterých se nemohou ani vykoupat. Jakmile vpluji mezi skaliska, rozevřená jako ohromný chřtán nějakého draka, začnu rozpoznávat na jeho konci malou pláž. Není sice písčitá, je poseta kameny, ale alespoň jsou oblé a vytáhnout na ně kajak by se mi mohlo podařit bez jeho poškození.

Jako by mě toto místo už z dálky přitahovalo nějakou magickou silou. Je krásné a přes docela velké množství lidí i klidné. Vytáhnout těžký kajak se mi daří, až když si obuji boty. Pláž je pokryta přesně tou velikostí kamenů, která je příjemná pro bosou chůzi tak maximálně s ručníkem v ruce. Ovšem tahání těžkého kajaku je doprovázeno doslova nesnesitelnou bolestí, jak se bosá chodidla boří hlouběji mezi kameny. Párkrát jsem neměl jinou možnost, než tuto zkušenost absolvovat. Často, když je moře rozbouřené, je potřeba dostat kajak z vody dříve, než se přižene další vlna. Ta by ho totiž zalila vodou a tím by se stal nevytažitelný bez rizika poškození. Dnes je ale hladina téměř jako zrcadlo, a tak mohu vystoupit a obout se ještě dříve, než se dotkne kajak pobřeží.

Tyhle momenty mi připadají vždy jako přistání na měsíci. S tím rozdílem, že tam by na vás asi nekoukaly desítky tvorů, nechápající, ze které neznámé planety jste právě přiletěli. Všude kolem lidé v plavkách, nebo i bez nich, mající s sebou pouze ručník a nějakou placatou věc, skrze kterou se na vás většina z nich dívá. Mezi tyto spoře oděné tvory přistane šestimetrové plavidlo, které většina z nich ještě neviděla takto zblízka. Z něj pak vystoupí někdo ve skafandru. Dobrá, tak ne přímo ve skafandru, ale občas si tak opravdu připadám, když ze sebe sundavám neopren, čepici, bundu a postupně odhazuji vrstvu po vrstvě a pomalu se proměňuji na někoho jim podobného. Často ale jen do momentu, než si z kajaku vytáhnu suché oblečení, opět se obleču a jdu se na rozdíl od ostatních schovat do stínu.

Zde je ten stín ale obzvláště příjemný. Borovicový les sahá téměř až k moři. Pod jeho korunami je rozeseta spousta dřevěných stolů a laviček. Připadám si, jako by byly Vánoce a já pod stromečkem našel spoustu skvělých dárků. On totiž stůl a židle, nebo v tomto případě lavice je něco, co patří na pomyslný seznam vytoužených věcí na první místo. Asi každý, kdo v životě cestoval s minimálním komfortem, by mi dal zapravdu. Netrvá tedy dlouho a rozhoduji se toto místo se spoustou stolů a lavic prohlásit za můj dnešní domov. Mám ještě mnoho hodin světla. Jít spát nemohu stejně dříve, než před západem slunce tuto pláž opustí poslední lidé. Není sice sezóna, ale přesto nechci provokovat tím, že bych zcela ignoroval místní značky, na kterých je jasný zákaz kempování.

Mám téměř půl dne před sebou, a tak se toto místo vydávám prozkoumat. Točím pár záběrů dronem, fotím a po jídle usedám ke stolu, abych si užil jeho komfortu a napsal pár řádků o své cestě. V práci mne zastaví až nízký stav baterií. Není zde signál, a tak si nemohu zkontrolovat počasí ani pobřeží, které mám před sebou. Proto poslední energii uloženou v bateriích nechávám pro telefon. Budu ho potřebovat, až odpluji dostatečně daleko od pobřeží, aby se k němu dostal signál z nějakého vzdálenějšího vysílače. To ale může nastat až zítra, nebo dokonce i za několik dní.

Na pláži se setkávám hned s několika pro mne velice zajímavými lidmi. Cítím, že osudy mnohých mi nepřísluší zveřejňovat. Přece jen vydali se na toto vzdálené místo, aby zde nalezli klid. Mezi těmito setkáními a velice příjemnými rozhovory mě ale jeden donutí zamyslet se mnohem intenzivněji a mnohem hlouběji. Setkávám se zde se ženou, vyrábějící přímo na tomto místě šperky. Energie, kterou z ní cítím, je pro mne tak intenzivní a čitelná, že se s ní dávám brzy do řeči. Nabízím jí kávu, kterou se chystám vařit. Rychle se přátelíme i proto, že cítíme, jak nás pojí mnoho prožitků. Ať už to jsou zkušenosti z Indie, zážitky z životní poutě, nebo zkušenosti, které se dají slovem pouze opsat, nikoli ale popsat.

Nakonec společně sedíme dlouho do noci a hovoříme o životních zkušenostech. O cestě, která nás zavedla na toto místo ve stejný čas. Hovoříme o rodině, i o dětech. Sdílíme naše zkušenosti a to, co jsme sami jako děti potřebovali od rodičů a co nám opravdu poskytli. S porozuměním jsme odkryli náš vlastní význam slova rodina. Byl a stále to pro mne je velice hluboký rozhovor. Zvláště okamžik, kdy jsme otevřeli téma kořenů, které v rodině vnímáme. Také pak to, co děti podle nás vede ve stopách jejich rodičů a naopak, co je podněcuje rodiče nenásledovat. Myslím si, že může být mnoho různých odpovědí. Jedna z nich, alespoň pro mne, zní láska. V momentu našeho společného rozhovoru i společného mlčení, láska byla to, co jsem vnímal jako kořeny, ze kterých rodina vyrůstá, které ji drží, i které ji zrcadlí. Při psaní těchto řádků si znovu uvědomuji, na kolik jsem tím otevřel mou vlastní zkušenost. Já v tom rozhovoru některé odpovědi našel. A necítím potřebu je vypisovat. Nechám tedy otázky jen vyřčené bez odpovědí. Už jen otevřít je mne obohatilo o poznání svých dalších niterných zákoutí.

Děkuji za setkání.

Děkuji za svou rodinu.

Děkuji za lásku a kořeny.