Návrat na moře

Je to tu. Pokládám kajak zpět na vodu. Za doprovodu několika jachet vyplouvám vstříc dalším zážitkům. Z okolních lodí se ozývají lodní sirény a lidé stojící na jejich palubách na mne energicky mávají. Provolávají mé jméno a přejí mi šťastnou cestu. Slzy se mi dojetím derou do očí a já ustavičně dokola děkuji. Děkuji za to, že mohu být teď a tady. Že mohu žít to, co si přeji. Že mám kolem sebe lidi, kteří mají jiskru v oku, když se na mě dívají a vidí skrze mě jejich sny, které jim vyplouvají ze zapomnění.

Jsem opět v jižní Itálii. Jsem opět v Le Castella, kde jsem na podzim roku 2017 uschoval svůj kajak. Za poslední finance jsem se vydal na Island. Strávil jsem tam zimu. Pracoval jsem tam a získal tak finance, abych se mohl vrátit zpět ke kajaku.

Zima to byla dlouhá a přinesla mi mnoho nových zkušeností. Nejen, že jsem poznal další nová místa, také jsem si mohl splnit své přání a pozorovat polární záře. Měl jsem čas a možnost pochopit, co je pro mne důležité a opět se po dlouhé době setkat s rodinou a přáteli.

Opět se mi potvrdilo, jak i to, co se z prvního pohledu může zdát jako trápení nebo obtížné, se časem obrátí a je to ta nejlepší možná cesta vpřed. Cesty prostě nevedou přímo, a proto je dobré znát směr a věřit svým přáním, ať nás okolnosti zavedou kamkoliv. Krásně to vystihl můj přítel z Itálie. Když jsem se mu svěřil se svým trápením během toho, co mě na podzim vezl od kajaku na vlak, řekl jsem mu, že se hned v několika oblastech cítím ve slepé uličce. Podíval se na mě a řekl: „Když ti život ukáže STOPKU, je čas změnit strategii.“ Jak osvobozující a přitom prosté.

Během zimy a jara jsem prožil různá loučení i setkání. Návrat ke kajaku proto nebyl snadný. Navíc trochu připomínal maraton. Možná lépe desetiboj. Nejprve jsem byl odvezen autem na letiště, abych usedl v Praze do letadla.

Část cesty jsem byl nucen poslouchat nevychovanou postarší dámu, sedící nedaleko od mně, a po jejích notných hlasitých výstupech plných urážek na adresu některých členů posádky letadla, kteří už od pohledu zřejmě nebyli z Evropy, jsem se musel stydět, že dáma hovoří česky. Milá dámo z druhé řady, příště nelítejte prosím nízkonákladovou leteckou společností, když si přejete dívat se na posádku letadla, která vám bude po chuti a nebude dráždit vaše rasistické emoce. Uvědomte si, že budete-li za letenky platit v řádech stokorun, platy budou stačit jen stěží pro evropskou posádku letadla. Naštěstí mi tento zážitek vynahradila sama posádka, jelikož o mne bylo postaráno s nadstandardní pozorností. Přistál jsem v Catanii na Sicílii. Poté už vše probíhalo jak na běžícím páse.

Autobus do Messiny odjížděl za pár minut. Dovezl mě pár set metrů od přístavu. Tam jsem si nestihl dát ani kávu a přijel trajekt, který mě převezl na Italskou pevninu.

Jak jinak, vlak který jel mým směrem, odjížděl tentokrát po jedné italské kávě na stojáka. Po vláčku následoval taxík. Stál sice více než ubytování v nedalekém městě, kam jsem potřeboval, byl už ale večer a jiná možnost nebyla, tak co se dalo dělat.

Ono to jistě své ovoce přinese, a tak usedám do taxi. V apartmánu, který i se snídaní stál 16 euro, nalézám nejen wifi připojení, ale také ručně psaný dopis od majitele. Z něj se dozvídám, že hned zítra před polednem jede z nádraží vzdáleného jen pár set metrů vlak mým směrem. Dokonce vlak staví pouhých 17 kilometrů od města, kde mám kajak. Neváhám a usedám následující den do vlaku. Neznalý místních zvyklostí se mi podaří jet téměř hodinu vlakem zadarmo, přesněji řečeno na černo. (Omlouvám se italské železnici, bylo to nechtěné).

Ocitám se tedy v malém městečku, nad hlavou polední slunce, všude kolem siesta a na zádech těžký batoh.

Autobus zde nejezdí, vlakem už se ke kajaku také blíže nedostanu, lidé mi radí jedině taxi. Že bych posledních 17 kilometrů dojel taxíkem? To se mi nechce, ten včerejší mi stačil. No co, letadlo, autobus, vlak i taxík jsem za posledních 24h již okusil, jdu tedy stopovat. Sotva dojdu na konec městečka, zastavuje mi jak jinak než Ital. To, že nemluví anglicky, mě na jihu Itálie nijak nepřekvapuje, a tak rychle oživuji svou italštinu, kterou jsem během cesty nasál. Vysvětluji mu mou cestu kolem Evropy na kajaku a povídáme si o tom, jaký je takový druh cestování důležitý milník v životě člověka. On mi zase vysvětluje, že jižní Itálie je krásná, ale že lidé zde nejsou dobří. Usmívám se na něj a povídám, že s tím nesouhlasím. Vždyť mi zastavil a pomáhá mi tím, že mne veze až k mému kajaku přesto, že je to pro něj drobná zajížďka.

Tak jsem se dostal zpět ke kajaku a byl vřele přivítán. Rodina, u které jsem měl kajak uschován, mě čekala s otevřenou náručí. Rodinný přítel, kterého jsem poznal již na podzim, mi nabídl ubytování na své lodi a já mu na oplátku pomohl při drobných úpravách, které na své lodi realizoval.

Díky tomu jsem nemusel spěchat a mohl se trochu aklimatizovat. V klidu jsem si připravil kajak opět k provozu a za pár dní byl připraven vyplout.

Nyní jsem opět na moři. Kolem sebe jižní Italské pobřeží a směr mám jasný, jednoduše podél pobřeží dál na západ směrem k Sicílii.

Zanechat komentář