Začíná svítat. Otevírám oči a zvedám se do sedu, abych se rozhlédl jaká je kolem situace. Dělám to mnohokrát za noc, při svítání také a pokaždé, když jde někdo kolem. Udržuji se tak nejen ve střehu, ale také předcházím situacím, o které nestojím. Tentokrát se ale zarazím. Při pohledu na východ slunce zjišťuji, že tam je teď něco, co tam ještě včera večer nebylo. Ono to tam tedy asi bylo i včera večer, jen to nebylo vidět a mě se nyní zmocnila velice intenzivní emoce.

Po více jak roce nevidím jen nekonečný horizont moře, ale je za ním vidět pevnina. Jsou to Albánské hory a pod nimi jsem před rokem pádloval na sever. Jsou tak zřetelné až skoro na dosah. Přes moře mne od nich dělí jen 90 km. Na mé cestě nás ale dělí více jak 2000 km pobřeží celého Jaderského moře. Uvědomuji si, co jsem vše prožil a co bych naopak nezažil, vydal-li bych se tenkrát z Řecka nebo Albánie rovnou do Itálie.

Skoro celou tu dobu jsem se nepustil do psaní o své vnitřní cestě. To má mnoho příčin. Jednou z nich je skutečnost, že je pro mne důležitější pravdivost obsahu před jeho množstvím. Proto nepíši o tom, co jsem prožil dříve, než pochopím, co skutečně prožívám. Nyní při pohledu zpět do minulosti, zpět na místo, kde jsem se nacházel, vnímám vhodný moment se i poohlédnout za tím, co jsem prožil. Je to totiž i první, co při tomto pohledu na vycházející slunce nad Albánii cítím. Tento výlet do Jaderského moře, nebo do tohoto středomořského zálivu mezi Balkánem a Itálií, by se mohl v očích mnohých jevit jako zbytečná zajížďka na cestě kolem Evropy. Minimálně fyzicky to tak může vypadat. Po více než roce se nacházím vzdušnou čarou pouze 90 km od místa, kudy jsem plul. Určitě by se to dalo i přepádlovat.

Předmětem mého zamyšlení ale není, zdali takováto plavba je reálná nebo není. Reálná je a znám lidi, co ji uskutečnili, ale mně ani tehdy, ani dnes, nedává smysl. Na tuto svou cestu kolem Evropy jsem se nevydal pro rekordy, pro uspokojení ega, nebo uspokojení sebe fyzickým výkonem. Rozhodl jsem se prožít tuto cestu, a tedy na ní i žít. Přijímat, co mi nabídne. Poznat lépe sám sebe. S pokorou k přírodě i lidem vnímat, jak se kilometr za kilometrem, den za dnem vše proměňuje. A přitom i pozorovat, nehledě na prostředí, kulturu nebo podnebí, jak je všude cosi společné. Rozhodl jsem se své zkušenosti a poznání sdílet a dovolit si opustit předsudky, které jsem si během života nasbíral.

Proto jsem rád, když se dnes mohu dívat na vycházející slunce nad Albánii a vzpomínat, co jsem v Jaderském moři zažil. Byla to moje první opravdová jachtařská zkušenost, kdy mě na severu Řecka přizvali, abych se na den stal členem posádky a postavili mě za kormidelní kolo. Znamenalo to mnoho hodin nervozity, kdy jsem pádloval skrz albánské vody, dodnes v mapách označené jako zaminované. Bylo to ale také setkání s albánskou policií, která mne ubytovala ve vodní elektrárně a několik dní mě hostila. Vzpomínám na shánění neoficiálního taxíku a dobrodružství, když mě převážel s kajakem na střeše v nelegálním autě přes hranice do Černé Hory, i jak řidič všude uplácel policii i celníky, aby mě do Černé Hory i s kajakem provezl.

Další nezapomenutelné setkání s černohorskou policií. Jak mi zabavili pas, zabavili kajak, donutili mě zaplatit nesmyslnou pokutu. Také vzpomínám na snahu opustit Černou Horu nejrychleji, jak to jen je možné a jakýmkoli způsobem. Na setkání s nejslavnějším balkánským zpěvákem. Na to jak mě hostil u sebe doma černohorský olympijský jachtař. Na setkání s mnoha přáteli v Chorvatsku. Vzpomínám, jak jsem byl přijat na několik týdnů do chorvatské rodiny, i jak jsem se několik týdnů v Chorvatsku potápěl. Ani tři týdny strávené na plachetnici by se neuskutečnily, kdybych se do Jaderského moře nevydal. Nepoznal bych úžasnou bytost, co se rozhodla mne na kajaku doprovodit a tak poznat na vlastní kůži, jaké to je.

Díky nejsevernější části Jaderského moře, která je na mé cestě nejblíže České republice, jsem měl možnost po dvou letech navštívit rodinu, složit kapitánské zkoušky a uspořádat přednášku z mé cesty. Poznal jsem, jaké to je plout Benátskými kanály do míst, kam se turisté nemohou nebo dokonce nesmí podívat. Naučil jsem se zminimalizovat finanční výdaje. Poznal jsem ohromnou spoustu skvělých a krásných lidí. Viděl jsem krásná místa a vyzkoušel si rozdíl mezi životem na cestě v jednom a ve dvou. Prožil jsem měsíc v italském Gargánu, kde jsem opravoval místním jejich lodě a turisty bral na výlety na jachtě. Poznal jsem skvělou rodinu v Bari, kde jsem měsíc žil v malém přístavu, opravoval svůj kajak a pomáhal ostatním. Zcela bych minul to nejkrásnější pobřeží Itálie, které se v Jaderském moři nachází.

To jsou jen střípky zážitků, které jsem prožil díky rozhodnutí obeplout Jaderské moře. Jsou to vzpomínky které mě naplňují silnou emocí při pohledu na východ slunce v albánských horách. Žádný z těch dní, zážitků a zkušeností bych nevyměnil za možnost přeplout z Řecka nebo Albánie přímo do Itálie. Cítím se šťastný z toho co mám za sebou, za to kde jsem i za to co mne ještě potká. Děkuji 🙂

Jeden komentář

  1. máma-Reply
    31/10/2017 at 21:38

    Jiří, ať je ta Tvá cesta bohatá na vše, co obohatí Tvou mysl i duši. Opatruj se a zůstaň při síle a ve zdraví. Ta cesta v nás – pozorovatelích – vzbuzuje zvědavost na další Tvé zážitky, které jsou teď Tvým životem……dovoluješ nám tak být s Tebou…………díky.
    Pusu posílá máma

Zanechat komentář

78 − 68 =