Jsem na cestě

Opět? Znova? Stále?

I když ne každý to ví, tak není tajemstvím, že jsem se v Chorvatsku setkal s Nikol. Podrobnosti o tom, jak jsme se setkali, by určitě vydaly na slušně tlustý román. Možná hodící se více ke krbu a dlouhým zimním večerům. Zvláště pak, vezmu-li v potaz, že po našem setkání netrvalo Nikol více než pár dní, aby se mne zeptala, zdali by se mohla ke mně na cestu přidat.

V ten okamžik se mi zároveň naplnilo jak mé přání, tak noční můra. O tom ostatně vypovídá i doba, kterou jsem potřeboval na zpracování tohoto magického setkání. Mnoho a mnoho měsíců, kdy pro mě nebylo lehké sdílet. Cítil jsem, jak nejdříve potřebuji všemu porozumět. Porozumět, co se to vlastně událo. Chuť sdílet svou cestu, nebo lépe řečeno, poznatky, které mě tato cesta učí, jsem mít nepřestal. Psát ale prázdné řádky o něčem, čemu sám nerozumím a domýšlet si souvislosti, to mne nebaví. Tak jsem nepsal a naopak více jsem vše vnímal.

Kde začít. Jak popsat tu ohromnou horu poznatků, zážitků a i toho, pro mě tak nového? Nemusím hledat dlouho tuto odpověď. Je zde. Vždy tu je, vždy a všude přítomná. Ten první krok mne nemine. První a za ním ty ostatní, o nic méně složité, náročné a rozvážné. Vezmu to tedy postupně, krok za krokem. Jedno přísloví říká: “Lépe udělat jeden uvážený krok vpřed než udělat dva ukvapené a pak se muset tři vracet zpět.” Nebo takto si ho já pamatuji.

Tedy krok první.

Je pozdní léto roku 2016. V té době se setkávám s Nikol. Ve stejný čas na stejném místě. Jak jinak, když se setkáváme. Jestli může něco být náhoda, tak toto naše setkání jí rozhodně není. Mé přání potkat na této cestě ženu, která by měla stejný směr, jsem v sobě choval již delší dobu. Toto přání se spojilo s tím setkat se s Nikol a ve chvíli, kdy jsem si toto dovolil, se mi má přání naplnila. Naplnila se tak rychle, že jsem byl já sám tím překvapen. „Je skvělá,“ honí se mi hlavou. Naplňuje mne pocit, že nic nebude problém, ba naopak vše je od teď možné.

Je tu ale ta noční můra.

Nebýt na cestě sám? Vždyť cestovat sám je táááák snadné! Být otevřený a vnímavý tomu, co chci, kdy to chci a jak to chci… Jsem vůbec připraven necestovat sám? Dokážu i vedle někoho druhého vnímat vše, co cítím? Budu moci pokračovat svým tempem a nebo se budu muset přizpůsobovat? Bude to i nadále má cesta a nebo naše společná cesta? Další a další otázky se vynořovaly a já na spoustu z nich neznal odpovědi. Trvalo mi asi jen šest vteřin, než jsem Nikol odpověděl „ano“ přidej se ke mně na cestu. Poté mi ale trvalo zhruba stejně tolik měsíců pochopit, že se ke mně na cestu opravdu přidala.

Napsání prosté věty, že Nikol se mne rozhodla doprovázet na cestě kolem Evropy – tak to si vyžádalo mnoho času. Ono i pochopení, že se tím sama vydala na svou vlastní vnitřní cestu. Stejně tak, jako že díky Nikol i já sám poznávám sebe zase o něco lépe. Mnoho a mnoho nových poznání a pochopení mne ještě čeká. Třeba za nějaký čas i sama Nikol napíše to, čím si na této cestě prochází nebo čím ji cesta obohacuje.

Od našeho setkání mám za sebou cestu do České republiky, kdy jsem pomáhal Nikol sehnat veškeré potřebné vybavení, které neměla. Jak by také mohla, vždyť nikdy předtím nekajakovala. Nutno říci, že se toto díky mnoha přátelům podařilo za několik málo týdnů a my jsme se vydali společně dál podél evropského pobřeží. Poté jsem se rozhodl já doprovodit Nikol a to na jeden z jejích běžeckých závodů. Z této výpravy se stalo několikaměsíční přezimování daleko od moře. Přineslo to ale mnohé. Například setkání a přednášku v České republice nebo rozhodnutí rozesílat lidem zdarma části knihy, kterou postupně píši a tak sdílet i příběhy, které se člověk na blogu nedočte.

Nyní je jaro roku 2017.

Teď jsme ale zpět na cestě, míříme na jih a máme před sebou italské pobřeží. Jedno z nejdelších pobřeží nepřetržitě v jednom státu. Cesta to je nedozírná, ale i zde se nejedná o nic jiného, než se vždy odhodlat pro jeden krok vpřed znovu a znovu a to vše na druhou. A i když to v těchto řádcích napsané nebylo, tak „ano“. S Nikol jsme to dali dohromady asi týden poté, co se rozhodla na cestu vydat. Tedy nyní to není jen o poznání, jaké to je cestovat s někým jiným. Je to hlavně o tom, jaké to je cestovat s někým, ke komu chovám hlubokou lásku.

Držte palce 🙂

4 komentářů

  1. Madla-Reply
    09/05/2017 at 08:42

    Těším se, že se letos na pobřeýí Itálie potkáme. Ať vám láska dává křídla ve chvílích, kdy pádla ztěžknou.

  2. Tom-Reply
    09/05/2017 at 11:31

    Hezky napsaný 🙂 Užívejte! Těším se na další setkání a vyprávění

  3. Ico Holub-Reply
    12/05/2017 at 06:40

    …hodně štěstí Vám přeju 🙂

  4. 16/05/2017 at 09:35

    Děkuji za podporu 🙂

Napsat komentář: Ico Holub Zrušit odpověď na komentář