Předsudek číslo 108 prověřen. Asi tak bych nazval moment, kdy si sedám do sněhu a sundavám si boty.

Je krásné zimní odpoledne. Louky jsou pokryté sněhem a na obloze se mezi mraky sem tam objeví slunce. Vlastně je pátek a přesto, že mi ještě neskončila pracovní doba, mám všechnu práci už hotovou. Rozhlédnu se kolem sebe po té bílé krajině. Tak co? Zeptám se sám sebe. Je to jen předsudek, že potřebuješ boty, a nebo se v dnešní době bez nich už opravdu nedá existovat?

Ani nečekám na svou úvahu a už sedím ve sněhu a rozvazuji si boty. Bude to studit? Zmrznu? Nastydnu? Zaháním všechny tyto myšlenky ještě dříve, než se stihnou usadit jako nový předsudek. Odkládám boty a celou vahou se bořím do měkkého sněhu. Studí,  ale ne nijak nepříjemně. Prví kroky a už za sebou nechávám bosé otisky ve sněhu.

Po asi třiceti minutách se vracím zpět k botám. Necítím se ani promrzlý ani jinak nekomfortně. Dokonce mám pocit, jako bych do sebe dostal ohromnou dávku energie. To bude asi to prokrvení z chladu, říkám si a obouvám si zpět boty. Ještě nedávno jsem si myslel, že na sníh se není možné bosou nohou ani postavit bez jisté ujmy na zdraví. Teď jsem měl za sebou procházku sněhem a cítil jsem se skvěle.

Jak s touto pro mě novou informací naložím, říkám si? Chci to zkusit znovu… Vloudí se mi myšlenka do hlavy. To se psala zima roku 2014.

Od začátku dubna 2015 vpodstatě nedělám nic jiného, než se snažím zabalit věci do kajaku. Přesto, že má kajak mnoho úložného prostoru, tak ta ohromná hromada vybavení se tam ne a ne vejít. Zkouším vše do lodi skládat v nejrůznějším pořadí. Ovšem postupně jen ze seznamu vyškrtávám věci, které se tam prostě opravdu nevejdou.

Tak se dostanu k položce BOTY. 1 000 dní na cestě, nejruznější prostředí, povrchy, teplota. Jaké si jen vezmu boty? O nějakých prostorných a pevných botách nemůže být ani řeč. Malé lehké neoprenové botičky do vody. Skvělé, říkám si. A co mimo vodu? Město, hory, výlety… Rozhoduji se pro boty, co mám zrovna na sobě. Jsou to mé oblíbené, a tak věřím, že mi vystačí nejen na všechna možná použití, ale také, že se určitě někam musejí vejít.

První dva dny mé cesty mají výhodu v doprovodu. Tedy vše to, co se mi na poslední chvilku nepodařilo do kajaku zabalit, jsem mohl snadno dát někomu okolo. Lámání pomyslného chleba přišlo druhý den cesty. Všichni se chystali domů a já pokračoval vpřed. Napěchoval jsem tedy poslední centimetry místa v lodi a ověsil jí jako vánoční stromeček i zvenku. Přes veškerou snahu vedle mne zůstal ležet pár bot, který se mnou už prostě vpřed pokračovat nemohl. Zůstal jsem tedy jen s jedním párem neoprenových bot, vhodných do vody.

Vzhledem k tomu, že v noci klesala teplota hluboko pod nulu a přes den sněžilo, se po prvním namočení tyto neoprenové boty ukázaly jako nevhodné na delší nošení. Opět tedy přišlo na řadu zutí bot. Chlad i mokro všude kolem, ale opět nic, co by se nedalo vydržet. Když jsem zahájil pěší přesun mezi dvěma řekami, dostal jsem od svéh otce na tu pěší tůru sportovní sandále. V tu dobu jsem kajak tlačil přes hory, a tak jsem zase tolik neřešil místo v něm. Těch 120 km se v sandálích šlo dobře, když pominu několik puchýřů a otlačenin.

V Linci již ale opět nebyl prostor na ústupky a opět mi zůstal ležet jeden pár bot vedle lodi. Opět se rozhoduji pro skladné neoprenové botičky, které by se mohly hodit někde na ostrých skalních útesech. Po týdenním pochodu daleko od vody jsou botičky konečně opět suché. Dobře je tedy zabalím a se slovy, budete se snad hodit u moře, je uklízím hluboko do lodi. Sandálům děkuji, že mi posloužili a nechávám je k dispozici na schodech vedle řeky pro někoho jiného. Tak se stalo, že usedám do lodi BOS.

Je konec dubna a počasí je sem tam ještě chladné. Když mne v Bratislavě zastihne noční bouřka, zatínám zuby. Ovšem boty neobuji. Prvních šest týdnů je dost náročných. Nohy si postupně zvykají na nejrůznější povrchy. Druhý měsíc je již o poznání lepší. Alespoň co se komfortu týče. Postupně odhaluji všemožné výhody a bosé nohy obouvám jen v opravdu náročných terénech a nebo pokud nechci vzbuzovat pozornost okolí.

O takové nedobrovolné obutí jsem byl požádán v Istanbulu. Pro jakousi neschopnost porozumnění místní policie, že můj kajak není ani plachetnice a ani motorová loď, jsem byl po dobu čtyř dní v Istanbulu nelegálně. Přesněji řečeno, po dobu čtyř dní jsem byl nucen čekat na razítko v pasu, které mě opravňovalo k pobytu na uzemí Turecka. Přesto, že mi policie umožnila volný pohyb po městě, a to i bez razítka v pasu, jsem byl požádán o obutí rodinou, která mě v Istanbulu ubytovala a osobně se za mě u policie zaručila. To z důvodu, abych na ulici navzbudil ničí pozornost. Taková namátková kontrola policií by totiž vedla k odhalení absence razítka v mém pasu.

Vše dopadlo dobře a já po čtyřech dnech měl jak razítko v pasu, tak opět zuté boty. Byly to však čtyři nejnáročnějsí dny v Istanbulu, které jsem zažil. Jediný moment na mé cestě, kdy jsem již skoro onemocněl. Jediný moment, kdy jsem neměl chuť udělat již ani jediný krok vpřed.

A pak se to stalo! Na Řeckém ostrově Amorgos. Probudím se na betonovém molu místního přístavu. Slunce krásně hřeje, a tak okolo kajaku rozložím vše, co je třeba usušit a jdu si udělat ranní procházku po městečku. Procházím se již asi hodinu a v tom se ozve má intuice. Uvědomím si, že jsem nechal schnout ty mé neoprenové botičky trochu stranou od lodi. Cítím intenzivní pocit, jako by mi ty boty nekdo chtěl vzít. Celou tuto myšlenku zaženu slovy, jsou to jen dost použité, mokré a docela smrdící boty, kdo by takové chtěl vzít.

Po skvělé snídani se vracím ke kajaku. Když zkontroluji všechny své věci, uvědomím si usměv na tváři. Zaprvé proto, že mě má intuice nezklamala. Zadruhé proto, že již nemusím řešit dilema, zda se obout či ne. Jednoduše už nemám, co si obout.

Třikrát sláva svobodné bosé noze…

P.S. Děkuji tomu, kdo moje boty potřeboval více než já. Ať mu dobře poslouží.

7 komentářů

  1. mamka-Reply
    03/10/2015 at 17:07

    Ahoj Jiříku,

    nevím, co mám z hlavy vyhnat dřív…….zda své předsudky, které mi zůstaly v hlavě z mého dětství, kdy jsem slýchávala každou chvíli „Obuj se, nechoď bosa, vem si bačkory, nastydneš…..“ A tak si říkám, že jsem tím určitě otravovala i své děti a předávala jsem získané rozumy další generaci. Teď se mi v hlavě opět honí starosti……“Nemá boty, co bude dělat, zimu má před sebou, vždyť nastydne…“ A dost, říkám si, je dospělý, ví co dělá, ví jak se cítí, boty si může koupit, když bude cokoliv potřebovat, určitě by dal vědět……..“ a pak se dívám na fotografii a říkám si, „Je ta levá noha jeho? Vždyť má u těch kloubů boule, určitě někde prostydl a proč jen na jedné noze?“ Uklidni se, říkám svému Egu, vždyť je dospělý, ví co dělá, ví jak se cítí, boty si může koupit, když bude cokoliv potřebovat, určitě by dal vědět……..“ ………..a tak mi nezbývá, než pevně věřit, že jsi dospělý, víš co děláš, víš jak se cítíš a že boty si můžeš přeci koupit a když budeš cokoliv potřebovat, určitě dej vědět, Jiří……..“ Myslím na Tebe a věřím, že vše co děláš, děláš s rozmyslem. K tomu Ti posílám mnoho vnitřní energie, pohodu a klid. Hodně zdraví a velkou pusu Ti posílá máma. Opatruj se a piš.

  2. Alušice-Reply
    04/10/2015 at 09:45

    Ferdo, jak vidno, vracíš se k našim kořenům. Homo sapiens také boty neměl a kam nás dovedl!? 🙂 Hlavně, že Tě nic na Tvé cestě netrápí, jsi zdráv a užíváš si svou cestu poznání. To já se psíkem a bráškou a jeho dvěma kamarády prošla tři dny Křivoklátsko. Já v sandálech, kluci měli kvalitní kotníkové botky. Uvědomila jsem si, že tudy pro příště cesta nepovede. Protože 45 km v sandálech a batohem jsem cítila v kloubech ještě týden potom. Vyrazila jsem tedy do obchodu, abych se pro příští vandr vybavila. Zakoupila jsem kotníkové, neznačkové boty, které ale dnes již z nohy nesundám. Takové pohodlíčko, které mi nabízejí, když courám po dlažebních kostkách Prahy, nebo jdeme s Jerrym (psíkem) do lesa na houbičky jsem ještě nezažila. Obdivuji Tvé „bosé“ období. Ale na druhou stranu Tě chápu, protože jsem jej také zažila. Třeba ve chvílích, kdy jsem byla v Toskánsku a zapršelo. Vzpomínám, jak jsem s rozkoší sunala žabky a courala úzkýma uličkama bosky a usmívala se na kolemjdoucí. Ten pocit osvobození se od výdobytku civilizace byl neopakovatelný. Až budeš potřebovat botky, věřím, že si je pořídíš a možná Tě ta změna zase posune dál… Buď na své cestě zdráv a užívej si každý den, který Ti život nabízí.

  3. 05/10/2015 at 21:43

    Děkuji za bosou podporu 🙂 K nohám mohu říci, že se již dlouho necítili tak zdravě. Také mohu říct, že od dětství jsem měl starosti s koleny. Vystřídal jsem mnoho doktorů, přípravků atd. Když jsem se ale teď vracel po asi 5 hodinách chůze z hor (s batohem na zádech a bos)… mi došlo, že mé bolesti kolen jsou pryč. Při chůzi z kopce ani náznak bolesti v kolenou. Je to na každém co kdo má či némá na nohou a hlavně čemu věří. Nemám ovšem nic proti tomu si boty obout, ovšem tehdy kdy budu cítit, že se v botách budu cítit lépe.

  4. Marek-Reply
    31/10/2015 at 20:10

    Namaste, Jiří!

    Dobrý dost. Gratuluji Ti k plnému zutí! 🙂
    Krásný článek, mohl by být rovnou otisknut v nabosích článcích.

    Zdravíme Tě z Haloun,
    ať Tvá cesta plyne tak, jak má.

    Marek

  5. 25/12/2015 at 13:56

    Super! Krásně popsáno kámo… Mluvíš mi z duše… Já měl boty na nohou naposledy v březnu 2014, když jsme byli spolu v Dahabu…
    NAMASTÉ

  6. Lucka V.-Reply
    28/12/2015 at 14:32

    Krásný článek.
    Ať se nohám Na boso líbí 🙂

    Opatruj se

  7. Michal Volek-Reply
    24/02/2016 at 13:31

    Ahoj Jirko,

    narazil jsem na Tvou aktivitu teprve pred par dny a pri kazde volne chvilce hltam radky Tveho blogu. Puvodne jsem chtel s Tebou probrat urcite detaily po mailu, ale tento clanek me donutil napsat aspon kratkou reakci.

    Chodim bos jiz tri roky a vim jake to je, kdyz jsi stredem pozornosti a mnoha temat konverzaci u cizich lidi. Letos jsem prezil bos i velmi nizke mrazy a svete div se, na rozdil od jinych lidi, i bez nachlazeni. Nenech se odradit lidmi, ci chvilkovymi udalostmi. Bosa chuze je super.

    Drzim ti palce a nech te bose nohy nesou dal a dal.

    Michal

    P.S.: omlouvam se za chybejici diakritiku, ale pisu z mobilu a prijde mi doplnovani diakritiky jako ztrata casu. 🙂

Napsat komentář: Alušice Zrušit odpověď na komentář