Po čtyřech měsících sám

aneb KDE začíná samota…?

Cestuješ sám? Slyším opět. Již tolikrát vyřčená otázka. V pravidelnosti se neustále vrací. Jako by ani nevyčkala na odpověď a je následovaná konstatováním. To musí být hrozné být neustále sám…

Otázky, ve kterých se v nejrůznějších tvarech vyskytuje slovo sám. Tak tyto otázky mě přiměli zamyslet se. Jsem sám? Cestuji sám? Jaké to ve skutečnosti je být sám?

Prvně jsem se nad tím zamyslel v Istanbulu. Ohlédnul jsem se za sebe a viděl více jak čtyři měsíce cesty, okolo 3 000 km. To bych se už snad mohl začít cítit sám, říkám si. Proč tomu tak ale není? Začal jsem tedy počítat. Kolik času jsem byl vlastně sám za ty čtyři měsíce na cestě do Istanbulu? Dalo mi to docela zabrat.

Během prvního týdne cesty jsem byl vcelku dva dny na cestě sám. Tou dobou jsem byl ještě v České republice, byly svátky a nevlídné počasí. Nikde ani človíčka a kolem řeky, po které jsem pádloval, ještě méně. Potkal jsem jen dva rybáře. Pozdravil jsem je, ale to nepovažuji za nějaký aktivní kontakt.

Dva další dny jsem zažil v Rakousku před příchodem do Lince. Lidí kolem byla vždy spousta, ale žádný aktivní kontakt neproběhl. Je sice pravda, že jsem komunikoval jak s recepčním v kempu, tak s prodavačkou v obchodě, ale nic co by mi dalo pocit vytrhnutí z reality, že jsem na cestě sám.

V okolí Vídně jsem zažil 24 hodin, kdy jsem opět nebyl v přímém kontaktu s lidmi. Přesněji řečeno se jednalo o jedno odpoledne a následující dopoledne. V podstatě před Vídeň mne doprovodila kajakářka, kterou jsem potkal v Linci. Z Vídně mne pak doprovázel motorový člun s kamarády ze Slovenska i Čech. Stejně jako kamarád na kajaku.

No a další dva dny jsem zažil v Istanbulu v hostelu. Strávil jsem tam 14 dní a dva dny jsem se opravdu snažil si najít místečko, kde budu mít klid a prostor na psaní. Po zbytek času jsem se tam potkával s přáteli nejen z Turecka.

Jak moc jsem tedy na cestě sám? No, za ty čtyři měsíce do Istanbulu to bylo přesně sedm dní. Jeden týden rozkouskovaný do čtyř měsíců. To není mnoho prostoru na samotu. V Istanbulu zatím nevím o nikom, kdo by se chtěl na mou cestu přidat. A tak jsem zvědav, kolik těch dní či prostoru na samotu budu pociťovat. No, teprve uvidím.

To, že znovu přijde otázka, jaké to je být na cestě sám, je jisté. Stejně jako to, že si na ní tazatel odpoví často dříve, než se zeptá. Celé mě to vede k zamyšlení. Kolik je asi lidí, kteří se cítí sami? A je opravdu možné být v dnešní době sám? Možné to jistě je, ale snadné rozhodně ne.

Cítíte se osamoceně? Možná postačí si připomenout, že v dnešní době není lehké být osamocený. A jestli tuto schopnost ovládáte, jistě se i zvládnete obklopit těmi, se kterými vám je dobře.

Z cesty kolem Evropy

Jiří

web37

web622

web53

web608

web393

web695

web238

5 komentářů

  1. Vlk, Blanka a Ríša ;o)-Reply
    03/09/2015 at 20:45

    Zdravíme tě Ferdo ..
    Pěkný článek, pěkné fotky ..
    Chystáme se s horo oddílem příští rok lézt do Paklenice, předpokládám někdy v rozmezí 04-06/2016. Nebudeš se tou dobou pohybovat někde poblíž ? Vím, je to ještě daleko ..
    Nu, nic, musím jít uspat Ríšu.
    Měj se a směj se !!

  2. 05/09/2015 at 07:29

    Super napsáno.
    Mnozí lidé si pletou pojmy BÝT SÁM a CÍTIT SE OSAMOCENĚ.
    Držím palce na té cestě se všemi 🙂
    Karel

  3. mamča-Reply
    05/09/2015 at 20:16

    Ahoj Jiříku,

    projíždíš ostrovy a ostrůvky za dalším poznáním, posouváš se km za km na vlnách své dobrodružné cesty a dělíš se s námi o své zážitky a pocity.
    Zažíváš den po dni nové podněty pro budoucí řádky, kterými se při čtení budeme znovu a znovu vracet do míst, ve kterých právě teď jsi. Posílám Ti mnoho energie, pohody a přání pro Tvé zdraví a pohodu. Ať Tě na Tvé cestě provází štěstí………….jsme stále s Tebou. Velkou pusu a mnoho pozdravů posílá mamka

  4. Alušice-Reply
    06/09/2015 at 12:24

    Ahoj Ferdo,
    být sám/a a být osamocen/a jsem poznala na vlastní kůži, když mi navždy opustila má dcera – Prdelka Lucinka… Lidí kolem mne tehdy bylo mnoho a já pak hledala místo, kde se před nimi schovat a probolet si svůj žal… Čas nelze přeskočit, dnes, po deseti letech lidiček sdílejících mou bolest už ubylo, tak jak to bývá, ale s těmi skalními je to pouto silné, opravdové i na dálku. Dneska, když chci být sama, řeším to vandrem s batohem a mým čtyřnohým přítelem. Jooo, vidíš, já vlastně nikdy nejsem už sama. Jerry se mnou chodí na nákupy, na výlety i do mého-jeho „pelíšku“. Nikdo, nikdy není sám, pokud to sám nechce. Ty máš nás, sledující Tvou vodní pouť a držící Ti pěsti, ať máš na své cestě štěstí. Jsi ve vodách řeckých bohů, užívej si jejich pohostinnosti. Díky, že nám otvíráš obzory a dělíš se s námi o své pocity. Tak dej o sobě zase za čas vědět 🙂 áLa

  5. 25/09/2015 at 12:36

    Ahoj, sám jsi podle pocitu. Sám můžeš být klidně doma nebo ve městě plném lidí. Měl jsem na Labi delší pauzy než popisuješ a stejně nejsem neměl pocit samoty. Možná jde jen o to se nebát. Ahoj Klasik

Napsat komentář: Alušice Zrušit odpověď na komentář