Je tu další město. Noví lidé. Odlišná atmosféra. Je tu Bělehrad.

Dopřávám si zde zastavení, zamyšlení i odpočinek.

Mám za sebou více jak 50 dní putování z Prahy, 160 km proti proudu, 120 km pěšky. Jsou za mnou stovky kilometrů Dunaje. Nespočet překrásných míst. Prožil jsem si mráz i sníh. Máčel se v deštích i bouřkách. Potil jsem se na ostrém poledním slunci. Jsou za mnou dva měsíce naplněné prožitky.

Již od Lince jsem se na Dunaji potkával s Leandrem ze Švýcarska. Někdy byla naše denní etapa společná, jindy jsme se pár dní neviděli. Když jsem ho potkal poprvé, byl blízko tomu svou cestu ukončit. Přesto se mnou ale pokračoval do Vídně. Tam se naše společné putování na pár dní rozdělilo. Ovšem z Bratislavy jsme až na drobná odloučení pokračovali spolu k Budapešti. Tam se s ním rozloučil jeho přítel, který mu dělal doprovod. I když měl opět chuť svou cestu ukončit, pokračovali jsme společně až do Bělehradu. Zde svůj 50 let starý kajak daroval. Tím ukončil své pádlovací dobrodružství na Dunaji. Co ale tím neskončilo je naše přátelství, které za těch společných 1000 km vzniklo.

Skládám ti velikou poklonu, Leandro, za tvůj výkon.

Ve Vídni se ke mně přidal Pavel z České republiky.

Má plán mě doprovázet do moře. Ovšem každým dnem je otevřenější všemu, co cesta samotná dokáže darovat. A tak v něm sílí myšlenka svou cestu směřovat do Istambulu.
Mám za sebou kus cesty. Co je ale přede mnou? Směr do Černého moře a pak dále na jih.

Co je ale doopravdy přede mnou?

Stůl, na něm orosená citronová limonáda s ledem. Opodál zakotvená 10 metrová jachta, kterou jsem dostal k dispozici od majitele místní restaurace. Je mi tedy na nějakou dobu domovem. Přede mnou na zemi leží starý 3 koňový motor z nějaké staré malé lodičky. Od vedlejšího stolu se zvedá jakýsi mladík, kterého ještě neznám. Při popíjení citronové limonády posedávám s Banem. Tak se mi představil majitel místní restaurace. Hovoříme o následujících kilometrech, které mě na Dunaji čekají.

Když Bane říká: „Já bych si na kajak dal nějaký malý motor“, usmívám se a přitakávám. Přeci jen již dávno jsem měl sen, zkonstruovat katamarán s motorem. Ovšem, nemám ani katamarán ani motor říkám. V tom se na mě podívá Pavel: „Přeci katamarán by šel možná zhotovit spojením dvou kajaků“. Uznávám, že teoreticky ano. Ani nestihnu vyslovit, že katamarán bez motoru fungovat nebude, když přichází ten mladík od vedlejšího stolu. Ukazuje na starý 3 koňový motor ležící na zemi. „Jestli potřebuješ motor, je tvůj. Já ho již nepotřebuji“, říká.

Chvilku mlčím a snažím se zpracovat situaci, která se právě odehrála. Je mi jasné, že není třeba přemýšlet, zda-li ten stařičký motor vůbec funguje. A pokud ano, zda je možné nějak zkonstruovat katamarán. Hlavou mi letí myšlenka, že teoreticky to možné je a že je třeba to vyzkoušet. Přeci jen toto není souhra náhod. Toto je každodenní realita cesty, na kterou jsem se vydal. Podávám mladíkovi ruku a děkuji mu za jeho motor.

Čeká mě teď konstrukce nějaké formy plavidla, na kterou půjde připevnit motor. Nevím, jak dlouho takový motor vydrží. Jestli tedy vůbec funguje. Ale i za pokus to rozhodně stojí. Přeci jen jsem na cestě, kterou jsem se rozhodl prožít. Jsem na cestě, která mi přináší každý den překvapení. Je příjemné s pokorou přijímat tyto dary. A děkuji za ně 🙂