Konec dne pod vodou…

Pár posledních emailů potvrdilo, že se na cestu vydám sám. Spolujízda ze Švýcarska na pobřeží Itálského zálivu Liguria neklapla. Jedu tedy v prázdném autě. Na pobřeží to je okolo 450 km, a tak vyjíždím již v pátek po obědě. Nejprve si říkám, že je škoda jet celou cestu v autě sám, ale netrvá dlouho a chápu, proč tomu osud chtěl, abych měl auto prázdné.

Když u Lausane vidím mladý pár, který zrovna dotáhl své velké batohy na nájezd dálnice, zastavuji, abych se zeptal, kam mají namířeno. Říkají, že prý jedou do Itálie. Usmívám se a se slovy „to já také“ jim dávám batohy do auta. Představují se mi jako Andrian a Borian. Jsou z Bulharska a vracejí se z výletu po Evropě. Než se přehoupneme přes sedlo St. Bernard, snažím se jim ukázat ze Švýcarska, co se dá. Jsou úžasně příjemní a srdeční. Čeká je ještě pěkný kus cesty, přes sever Itálie a Slovinsko. Ochotně si tedy trochu zajíždím a přibližuji je k Milánu, kde se jim bude na jejich cestě mnohem lépe pokračovat.

U městečka Moneglia projíždím tunely, které byli zhotovené původně pro vlak, ale v současnosti slouží pro jednosměrný provoz osobních aut. Jednosměrný kyvadlový provoz, takže když se promešká 15 minutový interval pro vjezd do tunelu, je nutné počkat 30 minut na další, než se tunel opět zprůjezdní v potřebném směru. Když se uprostřed tunelu objeví malá odbočka, je to jako vstup do jiného světa. Najednou se ocitnete uprostřed kempu, přímo nad mořem. Pro nedostatek místa a kolmost útesu jsou zde jednotlivá místečka pro stany, karavany nebo i celé bungalovy umístěna na balkoncích a terasách v několika patrech nad sebou. Připomíná mi to něco mezi obřím termitištěm a vlaštovčím hnízdem, nalepeným vysoko na skalním útesu.

Schází se nás zde celkem osm kajakářů. Angela, Julia, Natalia, Dave, Michael, Peter a já. Pro mě i některé další to je první výprava s kajakem na moře. Pod vedením Deva a Peta z UK se v následujících dnech každý zdokonaluje v tom, co sám nejvíce potřebuje. Já se zaměřil na navigaci a eskymácký obrat ve vlnách. Každé disciplíně věnuji jeden celý den. Moře je v této oblasti nezvykle čisté, a tak ani po celých dnech na kajaku neváhám a nořím se pod hladinu. Celá místní zátoka má písečné dno 15 m hluboko a je lemována skalními útesy, které pod hladinou vytváří zábavné labyrinty.

Komu zůstala i třetí den síla, vydává se na společný výlet okolo ostrova Terrizzo v národním parku Porto Venere. Na ostrově má základnu italská armáda, a tak není možné se na něm vylodit. Ovšem i tak je plavba plná překrásných výhledů. Odměnou nám všem je dobrá káva v historickém městečku Portovenere. Trhy na místním náměstíčku a uzounké uličky tomu celému dodávají půvabnou atmosféru.

Itálie mě opravdu mile překvapila. Byl jsem sice v zálivu Liguria v minulosti nejméně desetkrát, ovšem toto pro mě nové místo, mě okouzlilo a nechalo mě pocítiti jak krásu malých městeček na pobřeží (UNESCO), tak čisté moře a zábavné hrátky mezi útesy s kajakem i při ponorech pod hladinou.

Už se těším, až za nějakou dobu touto oblastí poplujeme 🙂