Skvělé, je tu leden roku 2016!

Už mohu říci, že jsem se na cestu kolem Evropy vydal v loňském roce. Také mohu říci, že jsem během mé cesty stál již na třech kontinentech. Dokonce i mohu prohlásit, že za posledních pár měsíců, kdy jsem upádloval v kajaku zdaleka nejméně, přišlo do mého života i tak mnoho nového.

Nebudu o ničem z toho prohlašovat, co bylo dobré a co špatné. Přeci jen ve všem jsou obsaženy obě roviny. Je to jen úhel pohledu, kterým se na svět kolem sebe dívám. Osobně spíše radši volím tu pozitivní stranu, přeci jen jde o můj subjektivní pohled na život, tak proč si ho znepříjemňovat?

Když jsem se přesunul do Egypta, jednoduše si zkrátit zimu a dodělat si instruktorský certifikát, vše vypadalo skvěle. Začnu konečně s freedivingem (potápěním na nádech) seznamovat i ostatní. Přes největší zimu, která je v Evropě, mi bude relativně teplo a budu se moci potápět. Vydělám si zase trochu peněz na cestu vpřed. Zůstanu v Egyptě měsíc, dva, možná tři, když to vše půjde dobře. V Egyptě je mnohem levněji než v Evropě, a tak i přes zimu nějaké finance ušetřím. Alespoň tak se rýsovaly možnosti.

DSC05736

Do Egypta jsem se přesunul a instruktor se ze mě stal. Pod vodu jsem se ale podíval dohromady desetkrát. Proč? Jednoduše proto, že při prvním tréninku mi prasknul ušní bubínek díky zánětu v uchu, o kterém jsem ani netušil, že tam je. Asi jsem si ho přivezl již s sebou, ale to už se teď nedozvím. Takže od potápění mám na nějakou dobu pauzu. Stejně jako se všemi kurzy, které mi mohly vydělat alespoň na pár měsíců mé další cesty. Samotné hojení ucha mne naučilo se k sobě samotnému chovat mnohem zodpovědněji než doposud. Měsíc a půl trvalo, než se mi ucho začalo hojit. Poté mi doktor oznámil, že za tři měsíce by mohlo být vše v pořádku.

To znamená, že až do začátku léta nepůjdu pod vodu. Přichází tedy otázka, zda zůstat v Egyptě, kde je levněji a teplo, nebo se vrátit co nejdříve do Evropy, kde je zima, a čekat na přívětivé počasí na nějaké pláži. No, rozhodování to nebylo moc složité. Díky politické situaci, která nastala v Egyptě po pádu ruského letadla, přestala do Egypta létat většina leteckých společností, a to až do února. Takže opět zcela jasno. Jsem v Egyptě a dostanu se zpět nejdříve na začátku února.

Ta pozitivní rovina celé této situace může být třeba ta, že mám možnost nabírat síly na další pádlování. Ovšem ještě pozitivnější je pro mne skutečnost, že mi přišlo na mysl hned několik projektů do budoucna, kterým mám teď čas se věnovat. A teď asi to nejpozitivnější, alespoň tedy pro mě. Díky tomu, že jsem v Egyptě a nezbývá mi než čekat na možnost návratu ke kajaku, mohu psát knihu z mé cesty. A mám záměr jí dopsat do dubna. Takže píši a píši a píši.

Celou cestu jsem se rozhodl rozdělit do několika úseků. Ty pak zpracovat tak, jak jednotlivé části cesty budu vnitřně cítit. Díky tomu nyní pracuji na prvním titulu. Bude obsahovat přípravy na cestu, vyplutí, cestu proti proudu řeky Vltavy a pěší přesun s lodí přes Šumavu na řeku Dunaj. Poté přijde na řadu zpracování více jak dvou tisíc kilometrů na Dunaji. Řece, která odkrývá reálnou tvář velké části Evropy. Poté se vrhnu na zpracování cesty po mořích, oceánu…

DSC05740 (2)

Finance, které mám na cestu, se zužují, a tak jsem zaměřený na tři pro mě teď důležité věci. Postup kupředu, pokračovat v psaní blogu a dopsat první knihu. Ostatní musí na nějakou dobu trochu stranou. Tím, že mám možnost psát nyní téměř každý den a káva zde je celkem levná, tak jsem úplně překopal svůj denní harmonogram. Vstávám až okolo desáté hodiny, někdy si dokonce pospím i do jedenácti. Poté často píši do západu slunce, dám si jídlo a pokračuji do slunce východu. Díky tomu stránky knihy postupně přibývají, ale vymyslel jsem si na sebe přes dvacet kapitol, tak mám opravdu co dělat. Přiznávám, nepíši úplně každý den, a to prostě jen proto, že nechci psát, jen abych psal, ale dávám přednost kvalitě. No kvalitě, to ať každý posoudí podle svého, každopádně snažím se psát, jak mi to sedí nejlépe, a to je upřímně a otevřeně. Každý den prostě není nálada na psaní.

No, koukám, že tento blog je jeden z těch více informativních. Ale asi to již bylo třeba. Jsem rád, že mohu sdílet to, na čem pracuji. I to, jak se mám a v jaké jsem reálně situaci.

Děkuji Vám za podporu… 🙂

A už teď se i já sám těším, až usednu k psaní dalšího blogu. Ale teď již jen rychle dopít kávu a spát, už jsem zase nespal přes 30 hodin 🙂

6 komentářů

  1. Madla-Reply
    30/01/2016 at 22:03

    Pozdravuju Tebe a moře z labského údolí a myslím na Tebe. Ať se Ti hezky píše a na knížku se moc těším. I když nejvíc se těším, až Tě zase uvidím. 🙂 Dobrou noc, strýčku Fido.

  2. mamka-Reply
    31/01/2016 at 20:34

    I Ty filuto……..na Tvé zápisky a budoucí knihy z cest se všichni moc těšíme, navzdory Tvému poraněnému sluchu vyslyš mé přání….“OPATRUJ SE a VRAŤ SE Z TOHOTO VELKÉHO DOBRODRUŹSTVÍ ZDRÁV“ !!!!! Plný nové energie, zkušeností a sebepoznání připraven pro další etapu své další životní cesty.
    Pa a pusu máma

  3. VLK-Reply
    02/02/2016 at 21:42

    Ahoj Ferdo.

    Pěkný článek na „http://magazin.aktualne.cz/“ ..

    Již jsem naplánoval s oddílem lezení v chorvatské Paklenici, budeme tam první týden v červenci. Když budeš někde v dojezdové vzdálenosti, tak tě rádi uvidíme. Vím, žes plánoval i setkání někde okolo Benátek s turisťákem.

    Přejeme s Blankou do dalších cest klidné vlny a počasí, pohodové lidi jako doposud a další nová dobrodružství ;o)) Měj se, směj se …

  4. Hanka-Reply
    28/02/2016 at 20:04

    Poslyš 🙂 – ta kniha bude určitě skvělá… Už se na ni těším…. Potkáme se v srpnu v Palavas? 🙂

  5. 08/03/2016 at 07:36

    Do srpna to do Palavas nedopádluji… Tou dobou možá tak okolo Itálie (odhaduji Elba) 🙂

Zanechat komentář