Nejvýchodnější část mé cesty mám definitivně za sebou. Můj kajak se přitom dotkl pobřeží Asie. Prožil jsem si okamžiky opuštění v milionových městech. Momenty štěstí, kdy jsem sám seděl na skalních útesech vysoko nad mořem. Mám za sebou mnoho přátelství, překrásných míst i mnoho nekomfortních zkušeností. Všechno toto má společnou jednu linii. Každý jednotlivý moment na mé cestě mi přináší novou zkoušku, novou zkušenost. Skrz toto vše poznávám sám sebe – lépe, pravdivěji, hlouběji.

Zajímavé pro mne je, že zatímco během té fyzické cesty sbírám nové zkušenosti, zažívám nová setkání a poznávám nová místa, tak na té mé vnitřní cestě, jako bych postupně odhazoval to, co jsem si sebou nesl. Asi není nutné hledat jedno slovo, které by popsalo, co že to vlastně odhazuji. Možná to jsou předsudky, možná převzaté zkušenosti, možná ambice. Nechci se zde vlastně pouštět do filozofování o tom, jak vnitřní cestu uchopit, pochopit či se jí jinak chopit. Chci jednoduše věnovat několik řádků vlastnímu zamyšlení, co mi ta vnitřní cesta odkryla, přinesla a čím mne obohatila.

Přípravy na mou cestu se mi zdají již natolik vzdálené, jako samotné představy a ambice, které mne tehdy provázeli. Měřeno časem jsou to sice jen necelé tři roky, co jsem se rozhodl na cestu kolem Evropy vydat. Ovšem dívám-li se do svého nitra, ušel jsem za tu dobu vzdálenost nezměřitelnou. Touha po slávě je mi již stejně tak vzdálená jako chuť soupeřit.

Touha tvořit a prodávat kvalitní produkty se rozplynula a zůstala mi chuť darovat to nejlepší, ať již ze sebe či to, co skrz sebe tvořím. Stejně tak potřebu plánovat a mít vše pod kontrolou jsem opustil. Přijal jsem pestrou realitu, kterou bych si sám v mysli ani nedokázal představit. V maličkostech jsem našel ohromný dar a nekomfort se mi stal obohacením. Uvědomil jsem si, že sdílet neznamená se prodávat. Stejně jako, že dar není podmíněn závazkem.

I když něco pochopit, uvědomit si či prozřít, mi většinou trvá jen zlomek vteřiny. Cesta k tomuto záblesku je často zdlouhavá. Jeden z těchto „AHA“ momentů mne doslova rozesmál i rozplakal zároveň. To, že dokáži naslouchat intuici, jsem se znovu již naučil. Stejně tak cítit různé formy energií kolem sebe. Myšlenka zdokonalit tuto svou schopnost tak, abych jí mohl předávat dál, mne naplňovala. Ovšem tato myšlenka plavala neukotvená v prostoru i čase Jako nejasná vize či přání.

Až v okamžiku, kdy jsem se díval na svůj blog, na videa která tvořím, na veliký štos papírů vedle sebe popsaných tím, co chci tvořit a sdílet, tak teprve tehdy jsem si položil tu otázku: „Čemu všemu vlastně věnuji svůj čas?“ V ten moment jsem si uvědomil, že již více jak tři měsíce mi do života přichází různí lidé.

Lidé, které potkávám kolem sebe, kteří mi píší nebo volají. Až v tento okamžik jsem si uvědomil, že to jsou lidé, kteří mne stále častěji otevřeně žádají o energii, které z nějakého důvodu nemají dost. Lidé, kteří jsou z nejrůznějších důvodů nemocní a cítí, že potřebují pomoc.

Tento moment mne rozesmál i rozplakal. Sám na sebe jsem nevěřícně hleděl, jak je možné se celé měsíce věnovat tomu, co mne naplňuje, a to tak přirozeně, že to ani nepostřehnu. Dokonce, i když tato setkání či hovory jsou často na mnoho hodin a bývá jich i několik denně, právě toto uvědomění mi umožnilo, odhodit další předsudek. Pochopil jsem, že pokud dělám vše upřímně a nejlépe jak v daný okamžik zvládám, nemusím se již více trápit tím, co nestíhám.

Z tohoto úhlu pohledu slovo „nestíhat“ naprosto ztratilo význam. Skrze toto poznání jsem v sobě našel novou energii. Nevím sice, kam mne zavede toto pro mne nové poznání, rozhodně se jím ale nechám s důvěrou vést a novou energii věnuji darům. To proto, že jsem na své cestě došel k poznání, že darovat a netvořit tím závazek je opravdu obohacující. A to ať již je člověk na straně dárce či obdarovaného.

Přeji vám překrásný Den… I každý jeden Den je dar, kterým jsme obdarováni, a to bez závazků.