Krátký report

Je čtvrtek večera, já usedám v Zurichu do pohodlně vypolstrované sedačky autobusu a vyrážím směr Praha. Mám před sebou deset hodin jízdy. Čas využívám k práci, a tak, zahleděn do monitoru svého MacBooku, přestávám vnímat dění kolem. Když se zmiňuji o MacBooku, je to sotva pár minut co jsem si ho vynesl z Apple Storu. Zvolil jsem ho jako ideální variantu pro tak náročnou cestu, jakou je právě obeplutí Evropy.
Snažím se soustředit, abych se připravil na přednášku, která mě bude čekat ve Slaném…

Jsem tam pozván na představení cesty kolem Evropy. Mám na to vyhrazený půl hodinový blok. Je to málo, a tak je třeba se rozhodnout, co do přednášky zahrnout. Více historie o samotném vzniku myšlenky? Nebo naopak současné přípravy a možnost podpořit tento projekt? Dobře vím, že bez podpory takto velkou plavbu člověk jen velice těžce uskuteční. Navzdory tomu se ale rozhoduji věnovat čas právě původu myšlenky a cestě k její realizaci.
Velice mě těší, když vidím, jak se sál zaplnil téměř do posledního místa. Diskuze po přednášce je velice podnětná a ze všech přítomných je cítit velký zájem a pozitivní nálada. A to je také to, o co mi jde. Později jsem průběžně odchytáván a zodpovídám další a další zajímavé dotazy. V tomto duchu se táhne celý večer až do pozdní noci.

17. listopad

Drobnými krůčky se posouvám centrem Prahy. Je státní svátek, a když mám možnost být v České republice, chci vnímat tu atmosféru. Všude kolem je spousta lidí. Ač se davy zhušťuji, nikde není cítit narušení osobního prostoru. Ani když na Národní třídě přesahuje počet lidí 10 tisíc, není nikde žádná nepříjemná tlačenice. Lidé jsou k sobě slušní, vstřícní a citelně vnímají důležitost tohoto dne.
Ve večerních hodinách se přesouvám na Václavské náměstí. Probíhá zde koncert. Nad podiem je nápis 25 LET, který dodává právě tomuto 17. listopadu ještě o něco více vážnosti.

Po celém dni v přeplněném centru Prahy se překvapivě cítím plný pozitivní energie. Viděl jsem se s několika přáteli po mnoha letech a nové úžasné lidi jsem poznal. Krásný to den 17. listopadu.

Volání „MAYDAY“

Procházím se po ranním nábřeží Vltavy. Podolští rybáři již posedávají na svých pramičkách a po hladině se prohání labutě. Prohlížím si místní marinu a do kroku mi zní vrzání pohupujících se lodiček. Netrvá to dlouho a začíná se zde scházet malá skupinka lidí. Všichni mají cosi společné. Přijeli často z velkých dálek. Ovšem všechny něco pojí. Je to láska k vodě, respekt k její síle a zodpovědnost při pohybu na ní.

Není to náhoda, že zde jsem i já. Všechny nás v místním jachtařském klubu čeká školení pro obsluhu lodní radiostanice. Jsou zde majitelé lodí, lodní kapitáni a já mořský kajakář. Nikdo z nás si nepřeje být v situaci, která vyžaduje přivolání pomoci lodní vysílačkou. Ovšem je třeba být dobře připraven. A to nejen v nouzi o pomoc požádat, ale i požadovanou pomoc správně poskytnout.

Jen těžko si člověk dokáže představit, jak stresující dokáže být situaci, kdy je třeba stisknout tlačítko vysílačky a vyslovit MAYDAY-MAYDAY-MAYDY…